Stará Pekárna v České televizi

Úvodem jak to všechno vzniklo:

Trošku zvláštním způsobem vznikala spolupráce Staré Pekárny a České Telvize Brno. Posuďte sami z níže popsaných řádků, které byly napsány pro tehdy ještě existující klubový fanzin zvaný "Moučník" u příležitosti oslav 10 let existence klubu. A na vysvětlenou - vznikly rovnou dva cykly pořadů s živou muzikou! Jeden nesl název Blues ze Staré Pekárny a druhý Sólo pro.... Až do konce spolupráce bylo natočeno celkem ......jednotlivých dílů. Kromě těchto dvou cyklů bylo ve Staré Pekárně ČT Brno natočeno ještě několik dílů do pořadů Aport a Na moll. Všech tedy ..100 natáčení kromě tuším jednoho bylo pod taktovkou režiséra Vojty Fatky.



1. Jak jsem to viděl já a "On"

     Nedávno jsem si pustil k rannímu vstávání pořad České televize ”Dobré ráno” a nevěřícně se díval na dobrotivý obličej Pavla Nováka, ke kterému moderátorka právě vyhlašovala soutěž o atraktivní ceny – něco jako ”kdy se vlastně poprvé objevila píseň Pavla Nováka v České televizi?”. A opět mráz prolézal trubičkou i mým léta týraným mozkem. A podobně tomu bylo před asi 5 lety, kdy jsem jako snad každý rozumně smýšlející, vzdělání a kultury si považující člověk na této planetě a v této zemi konstatoval šílený nepoměr mezi nepřijatelnou a přijatelnou hudební produkcí předkládanou masám televizní obrazovkou. Skoro jako v dávných časech. Anděl seděl na Kloboučku  příliš osamocen a tak nebylo žádným hrdinstvím přijít s nápadem tento nepoměr alespoň o píď správným směrem posunout. Navíc jsem měl pocit, a to mohl být pocit jen můj, že i to málo je většinou příliš konstruované. Chtělo to podle mne více autentičnosti, živého života a tak jsem se začal zajímat o existenci nějakého člověka v ČT – jinde to možné bohužel přes veškerá oprávněná invektiva směrem k veřejnoprávním médiím nejde – který by byl naladěn na přibližně stejnou frekvenci vnímání této situace a chtěl točit skutečně živé koncerty menšinových žánrů a blues. A nakonec to nebylo tak složité. Přes pár lidí jak se říká v branži od fochu jsem dostal kontakt na jistého věhlasného nimroda, Vojtěcha Fatku, svéráze ve všem možném, ale především s pochopením pro danou věc, režisérem zejména hudebních pořadů České televize Brno. Telefon dal telefon, někde jsme se sešli, asi v konspirativní kavárně Café Blau. Znalecky až lesácky mne vyslechl, zachvěl nozdrami a říká: ”hoď mi to nějak na papíře, zkusím to dát do našeho (nebo koho) výhledového plánu, třeba tomu budou u Vltavy rozumět, moc šancí ale není…..”

O pár měsíců později

      Pršelo. Stěrače nervózně odstíraly další dešťové kapky a do toho se ozval přes vymoženost jménem ”handsfree” Vojta s větou: ”máš se čeho držet? Ono to prošlo! A nejen Blues ze Staré Pekárny, ale i Sólo pro …..” – pro změnu také ze Staré Pekárny. A byl to hezký pocit, už jen proto, že pár lidí z hudební branže, kterým jsem se svěřil, se mému nápadu vysmálo a v širém okolí jsem byl v mém optimismu podporován snad jen pouze členy mé rodiny, kteří dobře věděli, že mi to dělá dobře. A tak jsme začali připravovat první natáčení do Blues ze Staré Pekárny. Chtěli jsme kvalitu bez ohledu na věhlas kapely, chtěli jsme něco, co by mělo fajnšmekrům a odborné obci tak trošku vyrazit dech. Slovenská bluesová víla Juraj Turtev a jeho Dura and Blues Club se této role zhostil znamenitě, protože v rámci své obvyklé vysoké kvality přivezl nečekaně a neohlášeného i věhlasného Andreje Šebana – a to byl zkušební kámen pro další spolupráci, protože obecně televize nemá příliš ráda narušování zaběhnutých klišé, jiný počet účinkujících, civilní přístup organizátorů dění ve Staré Pekárně – občanského sdružení OTAART a už vůbec ne nečekané výstupy…... Jsem přesvědčen o tom, že kdyby týmu nešéfoval právě Vojtěch Fatka, tak bychom pravděpodobně z organizačních a dramaturgických důvodů skončili dříve, než jsme začali. Nebyl to jen Vojta Fatka, samozřejmě bez dalších jeho lidí – Jany Havelkové, Honzy Štangla, později Ivo Cicvárka a dalších by se 50-tý díl určitě natočit nepodařilo.

No a jak to všechno stručně probíhalo

     Prostě skvěle, z mého pohledu se každým dalším natáčením vylaďovalo prostředí a spolupráce tak, že poslední díly se točily a točí už vlastně samy. Jedno období bylo přece jen krajně problémové. Skromné finance na naše pořady přicházející od vltavských břehů plynuly v určité době korytem zřejmě někam jinam a my jsme byli postaveni před zásadní otázku – pokračovat a točit dál v podstatě za své nebo přenechat půdu třeba pro Pavla Nováka či jiné klenoty české popmusic?! A protože se s nimrodem domluvíš lépe než s profesionály ve veřejných službách, dokázali jsme se zaťatými zuby (teď myslím lidi z občanského sdružení OTAART – lidi kolem Staré Pekárny - a partu Vojty Fatky) pomocí Honzy Ondráčka, Indies Records, Broňka Šmida, Juraje Turteva a hlavně Starých psů Zdenka Nováka období temna překonat a dostat se až tam, kde nyní jsme – k padesátému dílu natočeném ve Staré Pekárně do cyklických hudebních pořadů Blues ze Staré Pekárny a Sólo pro … . Doufám, že to hodně lidem udělalo dobře a že tomu tak ještě nějaké to desetiletí bude…..                                                                                                                                            Tomáš Kytnar

Toto byla odpověď na otázku Jiřího Spěšného, redaktora občasníku občanského sdružení OTAART ”Moučník”  ”Kdy a jak vznikl první impuls k natáčení s ČT Brno”

Následovaly však další….

J: ”Kterou kapelu považuješ za největší úspěch?”

T: ”V Sólo pro….. považuji sice za největší úspěch koncert Glena Hansarda z Frames, ale obecně spíš skutečnost, že se v jednotlivých dílech představila prakticky celá česká elita, tím myslím současně i Blues ze Staré Pekárny, Jan Spálený, Vladimír Mišík, Luboš Andršt, Martin Kratochvíl, slovenská scéna v čele s Jurajem Turtevem a další a další, navíc okořeněná některými perličkami ze zahraničí jako Sharon Lewis s Janem Kořínkem and Groove,  Sugar Blue, Stan The Man, či Marta Töpferová a tak.” 

J: ”Co byla dle tebe největší překážka, kterou jsi musel zdolat?”

T: ”Myslím, že největším úskalím bylo, aby pořady nevypadly ze schematu hned první rok, což by byl neúspěch. A že jsme natočili 50 dílů bude asi spíš úspěch, rozhodně byl problém překonat finanční a tím existenční potíže v roce 2004.”

J: ”Se kterým muzikantem byla nejlepší spolupráce?”

T: ”Nejlepší spolupráce – těžká otázka, protože drtivá většina pozvaných umělců přesně věděla a pochopila o co jde, v jakém prostředí a za jakých skromných podmínek, takže pak vlastně se všemi. A těm opravdu pár výjimkám jejich nejmenování věnuji jako dárek k letošním vánocům.”

J: ”A naopak: vypadalo to někdy tak, že se to nepovede natočit?”

T: ”No někdy jsem sice měl pocit, že se to dnes nezvládne – kapela přijela pozdě, technický problém, umělec prudil se zvukem, takže jsem si myslel, že se to bude dotáčet jindy, a to bude průšvih!  Ale vždy se to díky Vojtově velení a pohodě, kterou v terénu natáčení vytváří, povedlo v plánovaném čase.”

J: ”Máš nějaký neuskutečněný sen s kým by se mělo natáčet?”

T: ”Asi ne, pokud bych neměl plácat nějaké hlouposti. Celá česká a téměř celá  slovenská muzikantská elita ve Staré Pekárně už byla, pár zahraničních lahůdek taky, a jestli někdo chybí, jako že ano, rozhodně si o tom nemusím nechávat zdát. A možná přece – Ivan Král.”

J: ”Nějaká jména, která se připravují do budoucna?”

T: ”Do Sóla pro …. do nového roku bychom chtěli Pavola Hammela a Radima Hladíka, do Blues ze Staré Pekárny přibyl Ján Litecký Švéda a jeho Víťazný traktor, nestor slovenského blues  a v příštím roce bychom rádi začali nadějí současného českého blues Jakubem Kořínkem. Tipů máme docela dost.”

J: ”Můžeš ohodnotit spolupráci s Vojtou a moderátory?”

T: ”Spolupráce s Vojtou – to je prostě rozkoš. Sice nezavolá někdy přesně tehdy, jak jsme byli dohodnuti, ale pak na otázku, proč nezavolal odpoví tak skvěle, že bylo dobře, že nezavolal sám. Prostě neuvěřitelná pohoda a blues. S moderátorem Blues ze Staré Pekárny Jurajem Turtevem mám pocit, že neexistují věcí, na kterých bychom se zásadně neshodli, takže jaká jen asi může být ta spolupráce! Skvělá!  Sólo pro... až dosud moderoval Pavel Jirásek, je to profesionál a nemám s ním problém.”

J: ” A nějaké veselé zážitky?”

T: ”Veselé zážitky jsou jak pro koho veselé a tím pádem zajímavé. Jeden je možná opravdu akceptovatelný širšími vrstvami: kameraman stojí uprostřed tlačících se diváků v celkově stísněném prostoru Pekárny. Stojím kousek za ním a vidím, kterak si žíznivý návštěvník razí cestu k baru a přitom žďuchne nechtěně do kameramana. Ten se otáčí a mimikou mu vysvětluje co učinil. O chvíli později se týž návštěvník vrací, scénka se prakticky opakuje, kameraman reaguje ostřeji, k mimice přidává krčení rameny a pár slov, která se dají odhadnout. Během asi 30 vteřin do něj neúmyslně stejný divák opět drcne. Kameraman jej razantně vráží stojanem i s kamerou hluboko do shluku návštěvníků stojících za ním s mottem ” 3x a dost!”. Docela jsem se bavil.”

A jak to viděl "On" - Vojtěch Fatka – režisér pořadů:

Asi to bylo jedno z nejpříjemnějších udání, které jsem zažil. Někdo dal můj telefon (tedy pouze jeho číslo, nikoli aparát) jistému muži, který mi jednoho dne zavolal. Po telefonu nelze člověka tak dobře obeznat a tak jsme si dali první konspirační schůzku. Dlouhý vlas, díval se mi zpříma do očí a navíc, povídal rozumně o tom, jak se mu zdá podivná hudební produkce v televizích obecně, o té veřejno-právní nemluvě... Zalovil ve svých vzpomínkách a některá jména se ukázala být společným jmenovatelem, na některá jména jsme pak zase měli stejný názor a nepříjemné  vzpomínky. Dnes bych je označil za škodnou, on je trefně nazval ksindlem. Faktem je, že ti ksindlové škodili kde mohli (třeba u oblíbených “bolševických”přehrávek) a mnozí ještě škodí. Takže označení škodná je opravdu na místě. Po první schůzce následovala jak už to tak bývá druhá, po druhé třetí a začala se rodit myšlenka hudebního pořadu, který si nebude na nic hrát, ale bude se v něm pěkně hrát. A když hrát, tak blues. Když už  safra blues, tak ze Staré Pekárny. Jen jsem litoval, že ten sklepní klub nelze na každou světovou stranu alespoň o jeden metr rozšířit. Naše společné myšlenky na nový pořad  byly tak “skvělé” a dramaturgicky “neotřelé”, že zaujaly až v daleké Praze a jednoho dne jsem se dozvěděl neuvěřitelnou novinu, kterou jsem okamžitě předal tomu člověku, se kterým jsem se setkal jednoho docela všedního dne v Café Blau... A pak už se ten vlak rozjel s pravidelností vláčků, které můžete při troše štěstí nejen zahlédnout ve Staré Pekárně, ale při troše štěstí ten vláček i okusit. Za sebe mohu dodat, že chuť má báječnou a ještě k tomu řetízkuje! Pokud mi nevěříte, zajděte se přesvědčit! Stalo se tradicí, že jsme ten vláček rozjeli pokaždé, když jsme natáčeli pořad “Blues ze Staré Pekárny” nebo “Sólo pro...”. A jak mi bylo oznámeno, vypravili jsme těch vláčků již celou padesátku. Nešlo to vždy jak se říká “jako po drátku”, byly doby různé, ba co dím, i hrůzné. Jeden rok jsme ty naše pořady točili už jen silou vůle a za komické náklady, které určitě nesnesou konfrontaci s žádným televizním pořadem. Ty honoráře i dnes rozesmávají muzikanty,  stejně jako honoráře tvůrců pořadů a ”zisky” organizátorů.  Nebýt toho “Stachanovského roku”, určitě by oba pořady zmizely z vysílacího schématu a byly nahrazeny třeba pěkným posezením s Hankou Zagorovou nebo tím starým lišákem Liškou. Ta padesátka vypravených vlaků, to by zasloužilo vypravit jeden speciální vlak, který toho přiveze podstatně víc a budu si tak moci připít se všemi, kteří se na té padesátce hudebních pořadů podíleli jak ze strany České televize či Staré Pekárny, ale také se všemi, kteří nám pomáhali a fandili. Vyjmenovávat je, byl by to dlouhý sloupec a určitě bych na někoho zapomněl. Takže díky všem a na zdraví.

P.S. Je příjemný dělat práci, která vás baví a já to štěstí mám. Ale ještě lepší je dělat tu práci s lidma, který to taky baví. Tím mám na mysli nejen ten “svůj” malej televizní štáb, ale všechny načuchlý tou Pekárnou, lidi z Indies a  samozřejmě muzikanty, kteří s náma tu padesátku pořadů absolvovali. Pro mě osobně je to všechno kolem obou pořadů malej zázrak, jak lidskej, tak hudební . A troufám si tvrdit, že se těžko najde podobný hudební pořad, kde peníze nemají tu svou magickou moc, takže na hraní v Pekárně si třeba M. David nevydělá za celej život.  

2. Blues ze Staré Pekárny - jednotlivé díly

Následuje chronologický přehled všech 34 natočených a odvysílaných pořadů “Blues ze Staré Pekárny” se spoustou repríz a v roce 2011 opakovaných jako nově sestříhané pořady. V závorce je pak vždy uvedeno datum premiérového vysílání pořadu v ČT. Čas vysílání byl obvykle okolo půlnoci, ale díky bohu alespoň za to!

2002

Dura & Blues Club (19.2.)
Blues Station Trio (16.4.)
Lady I & Bluesbirds (11.6.)
Stan The Man & Betty S. (6.8.)
Ondřej Konrád & Gumbo (1.10.)
-123 minut (26.11.)

 

 

       2003

       Jan Kořínek Groove &  Sharon Lewis (18.2.)   
       Jan Spálený & ASPM (15.4.)
       Hoochie Coochie Band (10.6.)
       Marty Hall & Butch Coulter (30.9.)

 

 

 


2004

Dr. Valter and The Lowbreakers (19.2.)
Staří Psi (15.4.)
Bluesweiser (3.6.)
The Riverside blues band (3.9.) 
Prokop-Andršt-Hrubý (25.11.)

 

                     



2005

Pepa Streichl (18.1.)
Konstantin Ruchadze (15.3.)
ZVA 12-28 (12.6.)
Dura & Blues Groove (24.10.)

 

 

 

 

 

        2006

      Sugar Blue (19.1.)
      Jugging Stones (16.3.)
      Ivan Hajniš a Lester Jackman (11.5.)
      Vera Love (28.9.)
      Ján Litecký-Švéda (23.11.)

 

 

 




2007

Peter Lipa  (15.1.)                                            
Jakub Kořínek (12.3.)
Petra Börnerová Band feat. Benkö Zsolt (7.5.)    
Ľuboš Beňa a Matěj Ptaszek (25.9.)
Mothers Follow Chairs (22.11.)

 

 

 

 

       

                        2008

                  Gwyn Ashton (15.1.)
                  Vladimír Merta a Martin Rychta (11.3.)
                  The Bayou Alligators  (6.5.)
                  Bloosers (25.9.)
                  Boogie Boys (20.11.)

 

3. Blues ze Staré Pekárny - ohlasy

Jan Spálený: To je bomba! Nahatá muzika. Živé, pravdivé, pozitivní, žádná sračka - JAKOBY... Jde patrně o jeden z posledních záchvěvů veřejnoprávní televizní dramaturgie

Ivan Hajniš: Ve Staré Pekárně jsem hrál několikrát a vždy tam byla výborná atmosféra a fajn lidičky. Tento klub jsem si velice oblíbil, hlavně Tomáše Kytnara a jeho brášku. Málokdo v Česku dělá pro blues a rock v Čechách a na Moravě tolik práce - to se nedá ani ocenit penězi - a né jenom blues a rock - nechají ve svém klubu hrát i muzikanty jiných žánrů a to je hodně důležité pro publikum - srovnávat si v hlavě různé styly a hlavně odtrhnout se od paskvilů, které se z 85 % hrají na českých a moravských radiostanicích jako dříve, za toho milého bolševického režimu. Gott, Gott, Gott, Vondráčková, Vondráčkova atd atd.. Však Vy víte, co tím myslím. Hodně stanic má ten samej zvuk jako kdysi – Bolševicko-zastaralej (ještě že nehrajou sovětský pochody...). Pořádnejm kapelám, který něco dobrýho dělaj, nedávají tyto stanice šanci a pořád posluchače krměj starejma, bolševiky kdysi povolenejma skladbama!!! Asi je za TV programem ,,Blues ze Staré Pekárny”, hodně dobrých ,,našich“ lidí. Podle mě je to jeden z nejlepších music programů v České televizi. Díky všem v brněnském studiu za tento pořad. Když to srovnám s populistickým výtvorem v Praze ,,Noc s Andělem”, kde se hlavně předvádí Anděl stupidníma řečma a diskusema, které jsou někdy až k pláči idiotské, (např: diskuse, jak Slováci říkají ,,Hovno”,!!!), tak se tyto dva hudební pořady vlastně nedají srovnat. “Blues ze Staré Pekárny” je o muzice – “Noc s Andělem” je často dlouhý nudný program o ničem. Nejhorší je poslouchat jejich expert diskuse -- hi hi hi. Proto pokračujte v Brně a v Pekárně - tam je to o živé muzice..Přikládám photo z našeho koncertu v Pekárně s mým The New Blues Bandem. To nebyl laciný playback, jak to s radostí, aby vydělaly prachy, dělají některé tak zvané špičky CZ popu...

Pepa Streichl: Někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, když jsem byl folkař začátečník, jsem viděl v kině, v nějakém Filmovém zpravodaji (kdysi dávno byl vždy promítán před filmem), ukázku z koncertu Hughese Aufraye v pařížské Olympii. Stál tam sám s kytarou a zpíval píseň u nás známou jako “Sbohem lásko, nech mě jít”.. Od té chvíle pařížská Olympie byla pro mne, jakožto muzikanta, pojem. Později v Ostravě – Porubě fungoval trampský, countryový a folkový klub Opera. Když jsem tam seděl poprvé jako divák a na pódiu hrál Jarda Hutka, přirovnával jsem to malé divadélko Opera právě k té Olympii. Říkal jsem, pro folkaře je porubská Opera něco jako pro šansoniéry pařížská Olympie. A když jsem viděl první televizní pořady cyklu “Blues ze Staré Pekárny”, opět jsem si vzpomněl na tu pařížskou Olympii,ale i na porubskou Operu. Prostě klub, který je pojmem. V Olympii jsem nikdy nehrál a už asi ani nebudu (nikdy neříkej nikdy). V porubské Opeře jsem taky nikdy nehrál a ani nebudu. Byla zrušena pár týdnů po onom koncertě Jardy Hutky. Ale český bluesový pojem “Stará Pekárna” jsem zažil na vlastní kůži. Hrál jsem tam, a právě v tom TV cyklu “Blues ze Staré Pekárny”. A hrát v brněnské Staré Pekárně je pro bluesmana něco jako pro šansoniéra hrát v pařížské Olympii a pro folkaře hrát v (škoda že bývalé) porubské Opeře. A zážitky, pocity a popis prostředí ?????? Zbylo jich víc, ale jediný převyšuje: Krásný bar a hodně vodky.

Ján Litecký Švéda: Ako pre starého knihomoľa boli pre mňa v Brne hlavnými záchytnými a orientačným bodmi vždy antikvariáty. A do Brna som cestoval zásadne vlakom, čo považujem za najľudskejší druh dopravy. No odkedy funguje Stará Pekárna ako hudobný klub, stala sa ona tým hlavným záchytným bodom, kde prežívam slastné chvíle. Žiaľ, keď tam človek hrá, kvôli nástrojom musí pricestovať autom. Ale žiadna tragédia, pretože v Starej Pekárni ho predsa len čaká vláčik aj s veľmi príjemným odškodným za útrapy cesty.

Ivo Spyder Křižan: Bezpochybně nejútulnější scéna živé hudby v Brně. Toť můj názor a rád bych pánům Kytnarům projevil vděk a uznání za stálý vysoký standard.

Michal Prokop: Je několik takových míst v republice, kde se nejen hrává, ale která mají něco, čemu se říká Genius loci. Takovým místem je třeba Lucerna Music Bar v Praze, Parník v Ostravě, nebo Stará Pekárna v Brně. Možná právě proto se v těchto prostorách natáčejí i televizní hudební pořady s živou muzikou. Já jsem ve Staré Pekárně hrál několikrát, v těchto prostorách jsme s Lubošem Andrštem a Honzou Hrubým kromě televizního koncertu nahrávali taky naši živou desku Unplugged, kterou vydala vloni firma Indies Records. Jsem tam vždycky rád a rád se dívám na televizní “Blues ze Staré Pekárny”. To místo má tolik kouzla, že dokáže překrýt i všechny ty stresy, které vždycky takové televizní nahrávání provázejí.

Peter Lipa: V dnešnom absolutnom nedostatku živej hudby na obrazovkách je program zo Starej Pekárne oázou pohody a ukázkou uprimného muzicírovania, ktoré sa na niektorých televizných kanáloch neobjaví ani raz za desat rokov. Verím, že to je vynikajuca priležitost nielen pre nás hudobníkov, ale aj pre divákov.

Stan The Man: Chuff-chuff-chuff-chuff......Whoo-hoo! Here comes the Starpek Slivovice Express Train, carrying emergency supplies to the thirsty musicians in the back room. It’s carrying the fuel for the Starpek Bluestv Express,which is rushing Blues supplies to the thirsty people at home.Meanwhile,intrepid tv techs wrestle with the microphones.....                   

Juraj ”Dura” Turtev, 6.10.2006:  Tady To máš Teraz. Oko. Vidí vláčik ľudských duší, vnímajúce bytosti vydychujúce čisté tóny hudby. Vidí vnútorné posolstvo rodu Moudrých, Zuzine didy, predmety, poháre, Moučník, Zweigeltrebe a... ľudí. Hoci vidí veľa, počuje kokôtika... Od toho tu je ucho. To vraj počuje trojmo. To prvé, to sú obyčajné kecy. Kdesi na nádraží. Druhé zachytáva gýče a umenie. Maliny a slaninu. To tretie chytá hlboké precítenia.  Ucho ako tretie oko? Česká TV Brno? Indies? Broněk? A je tu ešte duch. To sme my - ľudia. Stará Pekárna je našim telom. Má uši, oči, hubu (Štefánikova 8), riť (Štefánikova 8) a zase hubu (viď riť). Duch sa trasie od smiechu keď prehrmí vláčik, medituje keď vibruje, prežíva šoky keď ho tlačí ego, čistí sa pri peknej hudbe, miluje a smúti keď stráca lásku. Telo, duch, oči, uši a pocity prešli v Starej Pekárni mnohými zmenami. Ich odhalovanie nás vedie ku krásnym dojmom. Ďakujem Ti Stará Pekárna, že si tu a teraz.  

4. Sólo pro... - jednotlivé díly

A opět zde máme chronologický přehled, tentokrát všech 36 pořadů “Sólo pro…”, jejichž premiéry byly vysílány též okolo půlnoci, ve dnech uvedených v závorkách.

     2002

    Sestry Steinovy (22.1.)

    Vladimír Veit (19.3.)

    Ty Syčáci (14.5.)

    Jakub Noha (9.7.)

    Hm… (3.9.)

    Vladimír Mišík (29.10.)

 


    

     2003

    Radůza (21.1.)

    Ivo Křižan (18.3.)

    Folimanka Blues (13.5.)

    Luboš Pospíšil (8.7.)

    Teagrass (2.9.)

 



2004    Silvia Josifoská & Gabriel Jonáš (22.1.)

           Jablkoň (18.3.)

           Vladimír Václavek (13.5.)

           Irena Budweiserová (2.9.)

           Tara Fuki (11.11.)

           Terne čhave (23.12.)

 

 

 

     2005

    Glen Hansard 1 (15.1.)

    Jazz Q (15.5.)

    Traband (26.9.)

    Glen Hansard 2 (21.11)

 

 

 

 




2006

Dún an Doras (16.2.)

Poslední výstřel (13.4.)

Marta Töpferová (8.6.)

Vlasta Třešňák (26.10.)

Jarret (21.12.)

 

 

2007

Pavol Hammel a Radim Hladík (12.2.)

Andrej Šeban (9.4.)

Nuck Chorris Gang (4.6)

Lenka Dusilová (23.10.)

Szidi Tobias (23.12.)

 

2008

Oscar Petr a Jiří Vopava (12.2.)

Ivan Hlas Trio (8.4.)

Pacora Trio (3.6.)

Jorgos Skolias a Bronislaw Dužy (23.10.)

Laco Deczi Jazz Cellula New York (18.12.)

5. Sólo pro ... - ohlasy

Alena Blažejovská, Český rozhlas Brno:

Zaměření mojí práce v literárně-dramatické redakci Českého rozhlasu Brno mě vede nejčastěji na literární festivaly, autorská čtení, knižní veletrhy či do divadel. Přesto k mým nejkrásnějším zážitkům z poslední doby patří dva koncerty, a to vystoupení Marty Töpferové a vystoupení Ivana Hajniše v brněnském klubu Stará Pekárna. Oba koncerty byly shodou okolností vysílány ze záznamu Českou televizí. Oba muzikanti žijí v zahraničí - Marta v USA a ve Španělsku, Ivan ve Švédsku, takže jsem staropekárníkům vděčná, že je do Brna pozvali a umožnili mi seznámit se s nimi. Tyto dva koncerty spolu s vystoupeními Juraje Turteva (chtěla jsem o něm psát zvlášť, ale vždyť i on je vlastně ze zahraničí - ze Slovenska! Stále na to zapomínám, že už mezi námi leží hranice, kterou pořád ne a ne vnímat!) mi umožnily nadýchat se toho, čeho je ve Staré Pekárně pro všechny dost: lidské vřelosti, přátelství, nadhledu, chytrého humoru a spousty energie. Právě tohle (spolu s tím, že umělci skutečně umějí ovládat své nástroje) může člověku dodat impuls potřebný k tomu, aby měl sám dost síly a entusiasmu vytvářet něco pro druhé. Pro tohle tedy držím Staré Pekárně palce!                                                                                                                                          

Milan Tesař,  hudební redaktor Radia Proglas:

Nejsem pravidelný televizní divák. Zpravidla sleduji týdně jeden až dva filmy na ČT 2 a v poslední době většinou nestíhám ani to. Kdybych tedy tvrdil, že televizní přenosy ze Staré Pekárny pravidelně sleduji, nebyla by to pravda. Většinou zapomenu, nemám čas, usnu, nemám doma volnou kazetu na nahrání… a další podobné výmluvy bych jistě ještě vymyslel. I přesto můžu být a opravdu jsem rád, že pořady “Blues ze Staré Pekárny” a “Sólo pro…” existují. Vzpomínám si totiž na dobu, kdy jsem coby středoškolák poprvé vážně a cíleně nasával hudební znalosti a kdy jsem vyhledával na všech dostupných rozhlasových a televizních stanicích (českých, slovenských a rakouských), co zajímavého o hudbě servírují. A právě v televizi toho tehdy bylo hodně málo. A tak jsem rád, že budoucí hudební publicisté, redaktoři a dramaturgové, kterým teď třeba táhne na osmnáct nebo dvacet, mají možnost sledovat díky Staré Pekárně a televiznímu štábu kolem Ivo Cicvárka a Vojty Fatky na obrazovkách opravdu kvalitní muziku.

Jirka Švéda, dramaturg a pořadatel hudebních festivalů: 

V první půlce 90.let byl hlad po nové, neznámé hudbě v Brně (a vlastně i celé České republice) tak velký, že když se tady objevila jakákoliv zahraniční kapela, kluby i kulturáky praskaly ve švech. Australští Once Upon a Time dokázali vyprodat husovickou Musilku, slovinští Laibach Semilasso a nizozemští Legendary Pink Dots žabovřeský Rubín a všechny kluby menší než taková Alterna se mi tehdy zdály pro další roky produkčně nepoužitelné. Velký voči! Čas oponou trhnul a zájem o hudbu se i zde stabilizoval na úrovni běžné všude v Evropě či ve světě, což znamená, že zájem masového publika dnes jednoznačně míří k několika (často nezaslouženě) mediálně propíraným interpretům a zbytek scény, kolikrát o dost hudebně přínosnější a životnější, si spokojeně ”živoří” v malých hudebních klubech a klubících. Někde je to opravdu na úrovni fanzinovského nadšenectví či ”na koleně production” se špatným zvukem a bez světel, jinde je to zase bez diváků formou ušlechtilé zábavy pro pár ”pošahaných” podivínů. Ne tak v brněnské Staré Pekárně, hudební kavárně, která spojuje domáckou atmosféru se slušným posluchačským zázemím, profesionalitu personálu s dramaturgickou noblesou. A za to ti patří díky, Pekárno!                                                                                                                    

Karel Markytán, hudebník:

Řekl bych že pořady “Blues ze Staré Pekárny” a “Sólo pro...” jsou důležité už z důvodů hledání alternativní zábavy k našemu přemultimedializovanému a masovoestrádněseriálovému konzumování. Živá muzika se nedá ničím  nahradit a zaplaťpanbů nám ji ČT občas zprostředkuje, když už nemůžeme být přímo při tom. Je nám to třeba přinejmenším jako psovi drbání! 

Radek Diestler, klubozpytec a hudební publicista na odpočinku, 5. 10. 2006:

Faraway, So Close, řečeno s Wendersem. Ty pořady mají výhodu-nevýhodu. Člověk může, sedě doma, na dálku nasát atmosféru večera v klubu bez rizik, která přináší přímý pobyt. Rizikem míním situaci, kdy se z horních pater vynoří šedý vlk známý jako Ota a praví ”ale panáčka si dáme” nebo tak nějak - a která zhusta znamená perspektivu rozmazaného horizontu et cetera, neb je to muž pohostinný. Jako ostatně celý klub, který reprezentuje. Rizika nejsou nepříjemná, ale jejich následky mohou být dalekosáhlé. Přímý prožitek je na druhou stranu nenahraditelný. Důležitější ovšem je, že jak “Sólo pro…”, tak “Blues ze Staré Pekárny”  jsou útěchou příznivců hudby, jimž v tuzemských televizích obilnina nekvete. Až se bude někdo po letech pokoušet o pokračování Bigbítu neb podobné popkulturní ságy, přijde k hotovému. A kdyby nedejbože přišly ”časy zlý”, zaznamenají podobu a – alespoň částečně, s omezeními, která televizní záznam přináší - ducha jednoho z mála tuzemských klubů s geniem loci. Jakkoli samozřejmě věřím, že nepřijdou.                                                                   

Karel Deniš, ex-Mute CS, hudební expert:

Pekárna forever! Měl jsem to štěstí být u zahájení provozu rozmilého hudebního klubu, řečeného Stará Pekárna. Využil jsem s chutí služeb místního občerstvovacího vláčku. Celé dvě sezóny jsem se pomocí cizích videí a vlastní tlamy snažil tolerantním brněnským i přespolním návštěvníkům představovat zajímavou muziku. Čas trhl oponou a všechno je jinak! Už sice nejezdím autobusem Tábor – Brno směrem ke Kytnarům, ale zato v rozličně složitých sledovacích časech se s radostí dívám na bednu. Už zahlédnutí povědomého minipódia (kam se překvapivě vejde vždycky všechno) mě potěší, předváděná hudba pak obvykle nadchne. Je to pestré, atraktivní, provokující, informativní, oslovující, jedním slovem velmi důležité i pro toho, kdo se v muzice denně pohybuje, natož pro lidi s malými šancemi potkat velkou muziku. Přeji Pekárně jen to nejlepší, přeji TV divákům trvalou šanci vcházet do ní po schodech aspoň na dálku – vagónek s ohnivou vodou se doma nejspíš také najde, ale pravidelný přísun tak skvělé muziky?

Aleš Opekar, hudební expert, říjen 2006

Sólo pro bluesový vláček ve Staré Pekárně aneb Opekar o Pekárně. Kdo by si to byl pomyslel. Když jsem sledoval, s jakými obtížemi a jak zdlouhavě bratři Kytnarové restituovali dům na Štefánikově ulici, nevěřil jsem, že by zde někdy mohl vzniknout rockový klub, o jakém snili. A najednou dům byl. A najednou se kopalo na chodbách i ve sklepení, ale stále to nevypadalo jako rockový klub, o kterém bratři Kytnarové tolik snili. Ale najednou… No, ono to všechno nebylo zas tak najednou. Ale zkrátka, nebudu zdržovat, najednou jsem seděl u stolu a elektrický vláček mi vezl panáka. A to je celá historie. Nevadí ani, když je vláček přetížený. Panáka může dopravit i hezká slečna. Důležitější je, že z domu s malou hudební kavárnou se stalo svého druhu centrum. Začali se zde scházet hudební fandové, zabydlela se tu společnost Indies Records, vzniklo zde nahrávací studio, má zde pobočku pražské Popmuseum a v krámku do ulice se zase peče! Co je ale nejdůležitější, zajíždí sem brněnská televize a točí tady pořady. Slova blues a Stará Pekárna k sobě dobře pasují. Když televizní divák vidí v programu slogan “Blues ze Staré Pekárny”, má ihned představu o dramaturgickém zacílení pořadu i o jeho kvalitním vyznění. Takových jistin je v televizi málo. Ostatní hudební pořady se mění jak houby po dešti a divák jest dezorientován. K jistinám patří i “Sólo pro…” (toho či onoho muzikanta nebo kapelu), které je rovněž natáčeno v Pekárně. Tento pořad rozšiřuje záběr o další žánrové oblasti a prokládá koncert neformálním pokecem moderátora s vybraným muzikantem. Divák se tak stává V.I.P. návštěvníkem Staré Pekárny, i když sedí doma u kamen. Jen pro toho panáčka si musí dojít do špajzu sám. A tak neškodí jednou za čas si do té Staré dobré Pekárny zajít osobně a kouknout se, jestli tam stále ještě jezdí vláček...

Ivo Cicvárek, dramaturg ČT Brno:

Tenkrát byl prosinec - venku mlhavo a nevlídno, ve Staré Pekárně jako vždy útulně. Cihly tohoto miniaturního klubu mě však poprvé vítaly ve zcela nové roli, nestál jsem tu ani jako divák ani jako muzikant: od prosince roku 2003 jsem se měl další roky dramaturgicky starat o tehdy již rok existující pořady “Sólo pro...” a “Blues ze Staré Pekárny”. Tenkrát byl prosinec – a na pódiu seděla Radůza.  To ještě  nikdo z nás netušil, že natáčíme budoucího držitele Anděla, vždyť deska, za kterou Radůza tohle ocenění získala ještě nebyla hotová. Ale písničky, které se tenkrát Pekárnou nesly, mě ubezpečily, že jsem na správném místě: ”Ať za každou vášní na vodě kruh, plachta a ráhno a volný je duch!” Volnost, to je nejlepší přání, o němž může snít dramaturg hudebních pořadů. Jistě, každá volnost má své hranice (v našem případě zejména rozpočtové), jenže jsou důležitější věci než peníze. Za ta léta, kdy mi bylo dopřáno podílet se na vzniku  koncertních záznamů, jsme nemuseli ani jednou natáčet umělé komerční hvězdičky s krátkou záruční lhůtou. Zato  jsme se setkávali s umělci, jejichž jména pro českou a případně i světovou kulturu něco znamenají: Tara Fuki, Glen Hansard, Jan Spálený a ASPM, Sugar Blue, Pepa Streichl, Teagrass, Vladimír Václavek, The Riverside Blues Band a desítky dalších. Tohle nemá být výčet jmen. Raději skončím výčtem nesouvislých obrazů, které se ve mně za ty čtyři roky nashromáždily: nadupaná atmosféra, horko od reflektorů, tóny harmoniky, desítky namačkaných diváků, texty, při kterých mrazí, sóla, u nichž se tají dech, bicí, kytary, saxofony. Zpěváci, písničkáři, skladatelé.  A lidé okolo, jako je Tomáš Kytnar – osobnosti, kterým záleží na tom, co se bude na obrazovce vysílat, co zůstane jako jedinečný hudební archiv dalším generacím: soubor koncertů, který přináší svou malou zprávu o stavu české hudební kultury na počátku 21. století.                                                                                                                                                  

Ladislav Jakl, hudebník:

Myšlenka vyrobit televizní koncert v takhle malém klubíku je originální a odvážná. Ani jsme si to neuměli představit, ale výsledek byl nakonec moc pěkný. Je sice fakt, že pro samou televizní techniku se už do Staré Pekárny nevejde publikum a tak jsme museli hrát spíš pro kameramany, prostředí je ale natolik autentické, že nám to ani nevadilo. Prostě jsme hráli jako vždycky. Musím ocenit i zpracování a střih záznamu, dokonce i zvuk z televize lezl velmi ”klubový.” Celkovou pohodu a uvolnění pro kapelu přinesla nejen zdejší dobrá plzeň, ale také natáčení úvodní řeči moderátora, který svůj vstup namluvil až na asi třicátýšestý pokus, což dokonale odlehčilo náladu a člověk si rozhodně nepřipadal koženě. Stará Pekárna se prostě s televizí kamarádí dobře. A to se muzikantům líbí.

Irena Budweiserová, hudebník

Hudebních pořadů v našich televizích neustále ubývá; těch, které se věnují hudbě a interpretům na pomezích žánrů blues - jazz - folk - worldmusic bylo vždycky jako šafránu, vlastně je jen jeden Sólo pro ... Přitom posluchačská obec je podle mne dost široká a hlavně má vytříbený vkus a opírá se o jasný hudební názor. Věřím, že oni ani já nepřijdeme v budoucnu o možnost nadále souznívat s přirozeným, nekašírovaným, živým a hledajícím muzikanstvím, které nám pořad “Sólo pro...” zprostředkovává. Držím mu palce nejen jako jeho host, ale i jako divák.

Marek  Štulír, hudebník

“Sólo pro…” je vynikající pořad, který snad jako jediný dovoluje představit mediálně méně známé muzikanty v poměrně ucelené podobě – tedy alespoň tak já ho vidím. Velice mile mě překvapila vstřícnost televizního štábu, dokonce jsem měl pocit, že svojí práci dělají se zaujetím pro věc. Prostor je výborný. Stará Pekárna má velice intimní atmosféru, která naštěstí diváky nesvazuje, ale naopak jim pomáhá se uvolnit a užít si koncert. A bonus - obsluha na baru – pohoda, klid, žádný problém. Na druhou stranu technické zabezpečení akce je tristní. Mít pro šestičlenou kapelu s bicíma dva odposlechy zapojené do jedné cesty a šestnáct stop na mixpultu je možná dostačující v takovémto prostoru na koncert, kde se lecos snese, ale pro záznam?!

Petr Váša, hudebník

Buď zdráva, Stará Pekárno, s těmi svými pěknými podzemními prostorami pro hudbu atd. i pro noční zavináče atd., s těmi kouzelnými slečnami za výčepem a často i před ním, se svými světaznalými majiteli, provozovateli a někdy i pěkně vypečenými zvukaři a také ovšem se znalci kouzelných slečen, umění, nápojů lásky k umění atd. před výčepem a všude okolo! Buď zdráva, brněnská TV, vždy když vejdeš, sejdeš po těch schodech a přenosový vůz hodíš za hlavu na prozaickou dlažbu venku; divil jsem se a divím, že to děláš tak vlastně dobře, ano, čekal jsem, že zvuk, obraz, střih atd. budou všelijaké, znáte to, a ono… bum bum bum! Když jsem jako malý školák, obyvatel Ponavy, ráno stával na nedaleké zastávce tramvaje směrem Česká, občas mě napadlo praštit s aktovkou, přeběhnout na červenou a ztratit se ve sklepech mezi bývalým hračkářstvím a komunistickou samoobsluhou tam nalevo; netušil jsem, že se zde po letech budu ztrácet legálně a  pravidelně – a nejen kvůli svému chlebu, Pekárno, natož TV kamerám; kvůli tvému black magic, woman, baby blue, crazy mama… Buď zdráva!